Sedím, koukám, přemýšlím…

Koukám do počítače a nic mne nenapadá…

Máte to taky tak?

Já občas ano. Občas se mi stává, že ztratím inspiraci nebo dokonce chuť něco psát a tvořit. Vždy si ale říkám, že přece nemohu nechat své čtenáře bez odezvy.

Nemohu se přece na všechno najednou vykašlat a říct „vzdávám to“. Pak by mne to akorát mrzelo a měla bych výčitky, že jsem to zase nikam nedotáhla.

Taková nejsem…

Můj mozek říká „dej zpátečku“, „myslíš jako že to někdo bude číst, jo, ale to jsi na omylu“, „nikoho nezajímáš“, „tvůj příběh je nuda“, nebo mi to dokonce předhodí manžel. S takovou se pak pustit do práce s úsměvem je složité.

Ale moje srdce do toho křičí „tvůj příběh je možná plný katastrof, ale není nudný a nebylo vždy tak zle jak ti předhazují“, „máš co světu předat tak sedni a piš své myšlenky“, „určitě to bude někdo číst, minimálně tvoje nej nej nej přítelkyně Andrea si tu práci dá a pak ti upřímně napíše jak na ní působil“, „nikdy jsi nic nevzdala tak to nedělej ani teď“, „pokud vzdáš tohle tak už budeš vzdávat všechno, najdeme cestu jak to půjde“. Nejraději mám hlas srdce.

Toto všechno je vlastně mým hnacím motorem…

A tak chci, abyste věděli, že i když nevím už kudy kam, nikdy to nevzdávám. Proč? Protože prostě taková jsem. Neznám sice všechno na světě, nejedla jsem ani vtipnou kaši, a i když se mi to říká hodně špatně tak umím přiznat, že někdo jiný, než já, měl pravdu. Zkuste spolu se mnou nyní napsat to co tíží vaše srdce, ale také to, co je vaším motorem jít vpřed.

Nemusí se to přece týkat jen rostlin…

I když rostliny mi velmi často řeknou, jak jsem skvělá tím, že vykvetou. Nebo také tím, že vyženou nový výhonek. Každá jejich reakce je pro mne motorem, proč se o ně starat dál.

Jednou ráno jsem v ložnici roztáhla záclony a všimla si nového výhonku u rostlinky s názvem Clitoria ternatea blue. Zaradovala jsem se. Netušila jsem však co mne vzápětí potká.

Překvapení v úžasu…

Člověk by čekal snad mnohé, ale to, že pěticentimetrový výhonek bude mít i květ tak to fakt ne. To jsem nečekala. Aktivně jsem hned běžela pro mobil fotila to ze všech stran. Fotky hned odesílala manželovi, aby aspoň zprostředkovaně viděl tuto krásku.

Mimochodem, z těchto květů se dělá modrý čaj, který je i léčivý.

No a pak to přišlo…

Mojí euforii a nadšení vystřídalo zděšení. Zjistila jsem, že je napadená mšicemi. No na malou rostlinku jich tam bylo fakt moc. Opatrně jsem ji celičkou vymotala, protože je to liána, která potřebuje oporu, a nesla ji do koupelny. Koukám tak smutně na ní a říkám si „holka, holka, co já s tebou provedu, abys neshodila všechny květy a poupata“.

No chvíli mi to trvalo, než mi to docvaklo…

Zabalila jsem květináč i s kořenovým balem do igelitového sáčku, a zajistila ho kolíčkem na prádlo.  Vzala jsem vlažnou sprchu a nastavila ji na to nejjemnější co šlo. Opatrně jsem ji opláchla. Vzala houbičku a klasické mýdlo. List po listu jemně a opatrně otřela a pak znovu opatrně osprchovala. Mšice totiž k smrti nesnáší klasické mýdlo a raději se zdekují pryč. Nechala jsem ji zavřenou v koupelně, aby se tam udržela co nejvyšší vzdušná vlhkost.

Po několika desítkách minut si říkám, že vlastně nechci u ní nic dalšího riskovat, a tak jak doschne beru do ruky hadřík, který nepouští chlupy a olej z kuchyně. Zkontroluju clitorii a jdu preventivně ošetřit znovu listy. Na hadřík (nebo houbičku) si dám pár kapek oleje a jemně otírám každý list ze všech stran a místy beru i stonek. Vím totiž, že takto se v nejbližší době znovu na ní mšice nedostanou.

Asi si teď říkáte „co je to za blbost, vždyť tak rostlina nemůže dýchat“…

Pravdou je, že na krátký čas je to pro ni zdravé, protože ji nepotírám olejem neustále a nepotírám ji úplně celou. Rostlina má pak možnost se ze škůdce zotavit. Po takovéto proceduře ji odnáším zpět na okno, rozbalím kořeny, beru podtácek a dávám ji kousek stranou.

Moje práce pro tuto rostlinu končí, ale pro ostatní začíná…

Co musím udělat dál je asi každému jasné. Ač moje velká radost z prvních květů byla veliká, radost musí kousek stranou a já musím zakročit rychle a rázně i u ostatních rostlin, které byť zdánlivě nejsou napadené, raději ošetřuji také.

Manžela po příchodu z práce táhnu rychle k oknu a ukazuju mu „hele co nám tady vykvetlo“, ale už mu neříkám, jak starostlivý den jsem měla já, protože se společně rozplýváme nad tím, že nám vykvetla kráska s tak nádherným jménem.

Máte doma také nějakou rostlinku, která vám dělá radost a máte o ni občas i starost?

Pochlubte se v komentářích 😉

Nebo si stáhněte můj eBook zdarma či ukázku eBooku 😉 Od 21.3.2019 je pro Vás k dispozici i eBook Exotické rostliny – 15 základních pojmů a 10 návodů, který jsem nedávno dopsala.

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *